Drama Ivy Lecké aneb autoškola na výbornou

Když se v pokročilém věku rozhodnete, že si uděláte řidičák, má to své nevýhody. Jste totiž mnohem víc zodpovědnější, daleko více si uvědomujete možná rizika na silnici, připouštíte si katastrofické scénáře, které by mohly nastat opravdu jen v katastrofických filmech, máte mnohem větší smysl pro zodpovědnost (čili berete vše, včetně biflování zákona velmi poctivě)…  Zkrátka a dobře – dělat si autoškolu na prahu čtyřicítky, to je nerozum. A protože já jsem nikdy příliš rozumná nebyla a do spousty věcí jsem šla po hlavě, nechala jsem se přesvědčit o tom, že řidičský průkaz potřebuji, a tudíž bych si ho i s rizikem pokročilého věku a všeho toho, co jsem již zmínila, měla udělat. A tak jsem se jednoho dne ráno probudila s tím, že nastal ten správný čas a že do toho jdu.

Pro jistotu, abych nemohla couvnout, jsem rovnou vyplnila žádost o přijetí k výuce a nechala si potvrdit od svého obvodního lékaře, že na tom ještě nejsem zdravotně tak špatně a okamžitě vše předala do autoškoly. Pravda, paní doktorka si mě změřila přísným pohledem a pronesla něco v tom smyslu, že na stará kolena by se člověk neměl příliš přepínat a že není třeba si za každou cenu něco dokazovat. To jsem ale přešla mávnutím ruky s jedinou myšlenkou – já je varovala, tak snad všichni ví, co činí!

Já jedu mezi auty!! To není možný! Já jeduuuuu!! Já jsem na silnici!

Když jsem se poprvé ocitla v učebně, byla jsem jako v Jiříkově vidění. V první řadě jsem netušila, kolik dopravních značek existuje a poprvé jsem ucítila lehké mrazení v zátylku. Ještě o něco silnější mrazení, spíše brnění, přišlo ve chvíli, kdy jsem obdržela svou knihu “Autoškola? Pohodlně!” Po zběžném prolistování knihy jsem dospěla k názoru, že to se nikdy nemůžu naučit a tím pádem to skončí ještě dřív, než začnu. Skutečně, já jsem po celou dobu výuky byla přesvědčená o tom, že výuku nedokončím. Že můj učitel během jízdy se mnou dostane infarkt, protože i když si myslel, že už zažil leccos, ještě nepotkal mě, takže vlastně pořád ještě nezažil nic tak hrozného, že by ho to mohlo poznamenat. Všem jsem neustále opakovala, že to nepůjde a že bezpečnější pro všechny bude, když budu předstírat, že si autoškolu dělám, a přitom budu v klidu doma jíst čokoládu.

Autoškola na prahu čtyřicítky
Než jsem usedla za volant, vyzkoušela jsem si jízdu na trenažeru. To mě bavilo moc. Nikomu totiž nevadilo, že svévolně najíždím na chodník, že jsem několikrát srazila kance a že občas projedu budovou. Byla to vlastně zábava, při které jsem si měla vyzkoušet zejména volant, řazení a pedály. Když měl můj učitel, kterému jsem říkala interně pan vedoucí, pocit, že už bych mohla sednout za volant skutečného vozu a vyjet do ulic, dva dny jsem nespala. Představa, že budu ve skutečném provozu mi nedělala dobře. Pokoušela jsem se ho přemluvit, ať mě nejdřív vezme na nějaké odlehlé parkoviště, kde už léta nikdo neparkuje, ale nechtěl. Možná proto, že najít takové parkoviště v Praze by byl poněkud oříšek. A tak jsem vyjela. Celou cestu jsem křečovitě svírala volant, bez přestávky mluvila a podivovala se nad tím, jak je možné, že někdo jako já jede ve skutečném provozu.

Pamatujete si, jak to tehdy začalo?

Pan vedoucí se usmíval a občas šlápnul na brzdu, třeba když jsem si nevšimla, že už svítí červená nebo když se po přechodu rozhodla přejít nezodpovědná důchodkyně. A pak už se to vezlo. Ježdění mě začalo bavit. Začala jsem chápat, proč a jak se řadí, kdy se podřazuje, jak točit s volantem, když potřebuju zaparkovat, k čemu jsou blinkry, k čemu jsou stěrače a jak se zapínají. Asi po patnácté jízdě mi došlo, kde se ve voze nachází motor, což pro mě byl neskutečně silný moment. Celou dobu jsem se totiž domnívala, že je někde vzadu a velmi dobře schovaný pod zavazadlovým prostorem. Vůbec to pro mě bylo velké objevování. Nejen vozu a jeho možností, ale také mých schopností. Netušila jsem, že bych si někdy mohla přestat plést strany nebo že bych začala mít odhad vzdálenosti. Vlastně pro mě bylo obrovské překvapení, že jsem ještě ve svém věku schopná se něco naučit, něco si zapamatovat!

“Třicátého října jsem vám naplánoval první zkoušku,” řekl pan vedoucí a se mnou se zatočil svět. “Cože? A to jako letos nebo příští rok?” Ptala jsem se naivně. Pochopitelně myslel letošní rok a na mě šly mdloby. Moje poslední zkouška byla z neurolingvistického programování, na což jsem se ale připravovala dva roky. Tady se po mně chtějí znalosti po tak krátké době! To nemůžu zvládnout. Opět přišlo zděšení, třas, pocení a nespavost. Nakonec jsem zkoušku zvládla. V rekordním čase 4:33 vteřin a za plný počet bodů. Ano, byla jsem na sebe pyšná, a to i přesto, že jsem ještě před zkouškou udělala dvě faux pas a po zkoušce pro jistotu ještě jedno… Došlo mi totiž, že když mám první část zkoušky, musím jít do té druhé, což jsou v tomto případě jízdy. A ty mě čekaly za dva dny. Musím se vám přiznat, že to byly nejhorší dny mého života. Od úterý se mi i nadále potily ruce. I při chůzi po městě jsem při odbočování vpravo nebo vlevo slyšela cvakání blinkru. Ve snech jsem řídila, takže jsem se ráno probouzela totálně vyčerpaná, jako bych projela půlku světa. Každý mi dával rady, co mám a co nemám dělat, abych uspěla. A já se bála.

Když víte, kdo jste a plně si to uvědomujete, znáte svoje slabé stránky, pak nemůžete být v klidu. A já nebyla. Jsem totiž od přírody zmatkař. Moje pověstné „leckatastrofy“ sice před pár lety ustaly, ale to neznamená, že se nemůžou probudit k životu, a to zrovna ve chvíli, kdy se vám to nejméně hodí. A protože jsem si moc dobře pamatovala na všechny ty situace, které nastaly, když se „leckatastrofy“ ohlásily, začínala jsem se obávat, že už klepou na dveře. Moc jsem se nespletla.

Připomeňte si Iviny začátky za volantem:

Závěrečná zkouška
Jízdy probíhaly v oblasti Slivence a Barrandova. Ideální místo pro vyzkoušení všech možných kombinací situací, které mohou na silnici nastat. Od objíždění, po zákazy vjezdu, světelné křižovatky i situace, kde se řídíte pouze dopravními značkami nebo místa, kde jsou záludné, za roštím, skryté odbočky a vy musíte dávat přednost zprava. Copak o to, měla jsem poměrně slušně terén zmapovaný, ovšem ve chvíli, kdy mi za krk dýchal komisař, zdálo se mi, že těmi místy projíždím poprvé v životě a že jestli se na silnici nevyřítí minimálně kanec, bude něco špatně. Kanec to nebyl, ovšem pes, plemeno podobné psovi Baskervilskému, mi pod auto vběhl. Naštěstí jsem zareagovala dobře, takže jsme, jak my ve voze, tak ten ochlupený obr venku, přežili. Cestou jsem lízla křoví, které vyčuhovalo do vozovky a já jím projela, protože jsem se vyhýbala vystouplému kanálu. Vyhnula jsem se i nezodpovědné matce, která se procházela i s dítětem uprostřed silnice a zastavila se až o předek mého vozu, který naštěstí už dobré tři minuty stál, neboť jsem neměla v úmyslu ani dítě, ani jeho matku přejet.

Nejhorší bylo asi parkování, kdy jsem měla zajet do řady aut, podélně, přičemž jsem měla k dispozici prostor pro tři velká auta. Jenže jak už to tak bývá, když si to zkoušíte, zaplujete tam jako po másle, až vám váš učitel zatleská. Ve chvíli, kdy se máte předvést před komisařem, najedete si tím nejméně vhodným způsobem, což vás vykolejí, začnete se klepat, levá noha není schopná udržet spojku a vy se během vteřiny zpotíte tak, že by vás mohli ždímat. Nakonec jsem zaparkovala. Možná jsem použila i pár nelichotivých slov na svou adresu, ale to už si nejsem tak jistá, protože jsem měla totální zatmění mysli, které pominulo až po usilovném rozdýchání a ubezpečení celé posádky, že už jsem dobrá a můžeme se vrátit do autoškoly, kde podepíšu klidně vlastní krví, že za volant už nikdy nesednu a všichni se poklidně rozejdeme do svých domovů.

Řidičské oprávnění jsem ale dostala. Bylo to pro mě velké překvapení. Zprvu jsem pana komisaře podezírala, že si ze mě dělá legraci, ale když mi podal protokol a chtěl ho podepsat, došlo mi, že to legrace není a že se tímto okamžikem stávám skutečně řidičem se všemi povinnostmi, které z toho vyplývají. Můj život se tedy změnil. Od základu. Už nejsem závislá na všech okolo a můžu si v klidu zajet kam budu chtít. Můžu jezdit na kávičky za svými kamarádkami, kdykoli uznám za vhodné vyrazím do obchodního či zahradního centra nebo do skladu dekorací. Když budu mít chuť a čas, můžu zajet na sever za svými rodiči… Otevírají se mi obrovské možnosti, které hodlám využít. Stálo to za ty nervy. Dokonce uvažuju i o tom, že si udělám řidičák i na nákladní auto, jeden nikdy neví, kdy se to může hodit… Co myslíte?

Velké finále v pátek 9. 11. 2018: